Golfista na cestách bloguje

Patřím mezi tzv. divoký typ turistů. To znamená, že se neřadím k organizovaným a většinou chodím sám a na míle daleko se vyhýbám všemu, co jenom vzdáleně připomíná něco organizovaného ala zájezd s Fišerem nebo tomu podobným. Nejlepší věci, které můžete na cestách vidět, jsou přesně ty, o kterých se nedočtete na stránkách oficiálních průvodců. Tam jsou většinou věci, kde potkáte jenom hromadu turistů. Proto většinou každé ráno kouknu na Interfernet a zeptám se pana Googla, co doporučují jiní neorganizovaní turisté a pak se vydám za poznáním. A pak dojdeme třeba k tomu, že Chicago je lépe vidět z John Hancock Observatory a nemusíte čekat dvě hodiny na Willis (Sears) Tower:-) V Chicagu jsem ale udělal výjimku. A to hned dvakrát. Nejprve jsem dnes ráno podniknul Architecture Boat Tour. Je to plava na lodi po řece po celém městě s odborným výkladem o většině zajímavých staveb, které jsou vidět z řeky. Je to úplně jiný pohled na město, když ho projíždíte na lodí. Po chvíli vás bolí trochu z...

Jak bývá u mne zvykem, mám rád dobré jídlo a rád poznávám cizí kulinářské kraje. Mojí slabostí je Asie a hlavně korejská kuchyně. A tak jsem se těšil i na poznání dobrých pokrmů v zemi hamburgerů a horkých psů:-) Ale vážně. V Evropě se říká, že Amerika je plná obézních lidí. Musím říct, že jsem byl velice překvapen, protože jich je (alespoň v Chicagu) opravdu málo. To u nás jich je nesčetně víc. A docela se divím, protože zde zrovna nejedí zrovna dietní věci. Možná na štíhlost zdejších obyvatel mají vliv následující věci. Lidi zde generelně hodně běhají (říkají tomu tady jogging nebo tak nějak). A ani se jim nedivím. Bydlet u tak krásného jezera, tak joguju (neplést s jogou - tu tady sice taky dělají, ale zatím se u toho nedá přemisťovat z místa na místo, což u běhání venku jde docela dobře:-)) taky. Každé ráno, když jsem šel pešky do práce, tak jsem viděl vyklusávat lidi na ulici, jak se vrací nebo teprve běží k jezeru - podle toho, zda jsou to manažeři (běží v půl devátý k jezeru) n...

Po delší pracovní odmlce se opět hlásím, abych se podělil o pár dagerotypií a postřehů. Tento týden jsem se skoro nedostal ven a za posledních pár dní jsem udělal asi jenom deset fotek. Inu primárně tu nejsem kvůli zábavě, i když tu jsme si v práci taky užili:-) Ale dnes je pátek a hned po skončení školení jsem se vydal na toulky po Chicagu. Toulky měly jasný cíl - po setmění vyrazit k planetáriu a nafotit Skyline Chicaga v noci. Ještě předtím jsem ale vyrazil na Michigan Ave - tzn. Magnificant Mile, abych se podíval po obchodech a zjistil, zda jsou tady opravdu ty ceny tak nízké, jak se všude říká. Mám pro vás smutnou zprávu. Jsou. Sice, když jdete do značkových obchodů, tak rozdíl není tak velký - tak v průměru jsou ceny o 30-60% nižší, jak u nás. Pokud ale vyrazíte do outletu, tak se ceny pohybuji úplně někde jinde. Outlety v Chicagu jsou ale hodně daleko od centra, tak jsem nepodlehl nakupovací panice. Vůbec má k nakupování lehký odpor (zvláště oblečení) a zároveň mne neustále lák...

Dneska mi to už nedalo a na Google mapách jsem si spočítal počet km nachozených během dnešního dne po Chicagu - necelých 20 km. Z toho bylo dvakrát 340 m směrem nahoru:-) Dneska jsem využil opravdu krásného dne a vyrazil na jednu z nejvyšších budov v Chicagu - na John Hancock Building. John Hancok (místní mu neřeknou jinak než Big John) se nachází na vzdáleném konci Michigan Ave též přezdívané The Magnificant Mile. Je to jedna z nejznámějších nákupních ulic v Chicagu a najdete zde všechny top značky. Většina turistů, kteří míří do Chicaga, chtějí na Willis (dříve Sears) Tower. Ta je, po pádu dvojčat, opět nejvyšší budovou v Severní Americe a je to ikona Chicaga. Ale každý obyvatel Chicaga vám dá takový dobrý tip. Ať necháte Willis Tower turistům a pošlou vás na Big Johna. Důvodů je hned několik. První je, že tam nečekáte frontu na výtah (alespoň teď mimo sezónu). Když to srovnám s Willis Tower, kde ten samý den byla fronta skoro na dvě hodiny, tak asi není co řešit.

Na mém blogu přibyla nová destinace - Spojené státy Americké. Takže se budu dělit o své první dojmy z cesty za velkou louži. Místem pobytu je město Chicago, které vždycky patřilo na první příčky míst, kam bych se chtěl ve státech podívat, a proto jsem rád, že mne pracovní povinnosti zavedli při mé první návštěvě USA právě sem. Většina lidi sní o tom, že chce vidět Nový Jork a Los Angeles, ale já jsem tak pořád chtěl vidět Chicago. Asi tím, že jak většina z nás zná Ameriku pouze z filmů, tak mne z nich vždycky učarovalo Chicago. Než začnu popisovat první dojmy z Chicaga, tak se podělím o pár zkušenosti z cesty a příprav na cestu. V dnešní době je cesta do USA relativně jednoduchá. Není potřeba vízum a povolení ESTA jsem získal ihned online přes Internet - schválení trvalo asi minutu a rovnou mi bylo z kreditní karty strženo 14 USD za kladné vyřízení žádosti.

Tyto řádky píšu již ze Seoulu. Moje krátká dovolená v Japonsku utekla velmi rychle a mne ode dneška začíná služební cesta u mého chlebodárce. Dneska se krátce vrátím ke včerejšímu dni, ale spíš bych chtěl dát dohromady několik zajímavostí o Japonsku a taky několik tipů pro případnou cestu do země vycházejího slunce. Včera byl takový trochu den, kdy ne úplně všechno vyšlo podle mých představ. Měl jsem naplánovanou cestu Shinkansenem k jezeru Hamanako kousek od města Hamamasu. Jezero je zajímavé tím, že po velkém zemětřesení se propojilo s mořem. Na cestu jsem vyrazil velmi brzy. Už na zastávce metra jsem chtěl udělat pár fotek, ale protože jsem držel v ruce snídani, tak jsem byl líný šahat do batohu pro foťák. I když mi něco říkalo, že jsem s foťákem něco nechal na hotelu a že teď je dobrá šance to ještě zjistit. Ale lenost byla silnější.

Jsem tu už čtvrtý den, bydlím v Tokiu, ale teprve včera večer a dneska celý den jsem měl tu možnost město trochu více poznat. Včera večer jsem byl v části Ginza a Shiodome a dneska jsem pak navštívil Shibuya, Císařský palác, Asakusa, Ueno a Roppongi Hills. Ale dneska všechno začalo Fish Marketem, který je největším rybím trhem. Původní plán byl, že tam půjdu tak na osmou hodinu, abych viděl vše v čilém ruchu. Ale plány vzaly trochu za své... Ráno jsem se sice probudil tak, jak budík kázal, ale nějak se mi opět podařilo usnout a probudil jsem se v deset hodit. Totálně naštvaný sám na sebe jsem se vypravil na Fish Market, kde jsem již zastihl pouze prodejce ryb, jak uklízejí svoje fidlátka. Naštěstí je tam k vidění více věcí a původně zamýšlená sushi snídaně se proměnila v sushi oběd:-)

Dneska jsem se rozhodl opustit dusné počasí v Tokiu, kde je sice něco pod třicet, ale vysoká vlhkost dělá zdejší pobyt docela nepříjemným a vyčerpávajícím. Namířil jsem se do malého městečka Nikko, které leží na úpatí Nikko přírodního parku. Místo je známe svým velkým parkem, kde je několik buddhistických chrámů, které byly centrem buddhistů po mnoha staletí. Je to vzdáleno cca 200 km od Tokia, ale díky Shinkansenu se tam dostanete docela rychle. Shinkansenem se jede do města Utsunomiya, kde se pak přesedne na opravdovou starou lokálku, která jede až přímo do Nikky, kde trať končí. Zajímavé na této cestě je, že se jede vlakem, který má místo u řidiče prosklené, takže si můžete užívat pohledu, který se normálním cestujícím u nás nenaskytne. Celých 45 minut, co trvá cesta, jsem vydržel stát a dávat pozor, zda to strojvedoucí dělá dobře:-)

Dneska po návratu do Tokia jsem zůstal něco přes půl hodiny na nástupišti a trochu fotil přijíždějící a odjíždějící Shinkanseny. Musím říct, že jsem tam stál jak malý kluk a koukal na jeden vlak za druhým. Opravdu to je magický a kdo jenom trochu má rád vlaky, tak tady je úplně v ráji. Takže se podívejte na pár fotek a na jedno video projíždějícího Shinkansenu ve stanici Utsunomiya.

Nebojte se, není to nic vážného. Před asi hodinou jsem byl dotázán, zda jsem zažil zemětřesení. Odvětil jsem, že nikoliv, ale že zrovna venku slyším nějaké sirény, ale nemám nejmenší tušení, co znamenají. A protože se na hotelu nic nedělo, tak jsem v klidu psal dál tyto řádky. A co se nestalo. Asi za půl hodiny jsem si říkal, že jsem asi nějaký už hodně unaveny, protože jsem se začal docela motat a to jsem seděl na židli. Ale nemotal jsem se já, ale motalo se Tokio. Sirény byly varování před zemětřesením, které se taky dostavilo. Asi 30 vteřin se vše houpalo, ale život tady pokračoval i přes houpání dál. Po 30ti vteřinách vše přestalo. Pro našince zajímavý zážitek - pro zdejší obyvatele denní kolorit:-)

Dneska byl ten den. Den, kdy jsem si splnil svůj dávný sen - svézt se v nějakém s rychlovlaků. V Evropě jich jezdí několik (Píňdolíno nepovažuji za rychlovlak - kdybych to řekl před Japoncem, tak dostane záchvat smíchu:-) - TGV, ICE, AVE atd. Ale já jsem si to nechal na matku všech rychlovlaků Shinkansen. Zajímavý je, že první trasa Shinkansenu byla postavena již v 60. letech a už v té době tyto vlaky dosahovaly rychlosti kolem 200 km/h. V současné době tvoří Shinkansen vlaky železniční páteř v Japonsku a spojují všechny hlavní místa. Shinkansen jezdí po tratích, které byly postaveny a jsou používány výhradně pro tyto rychlovlaky. To umožňuje to, že Shinkansen se zde nepotká s žádnou lokálkou a jediný kdo koho tady předjede, je rychlejší Shinkansen toho pomalejšího. V Japonsku je několik druhů Shinkansen vlaků - jednoduše řečeno velmi rychlý a ještě o trochu rychlejší. Pokud máte Japan Rail Pass, tak můžete jezdit pouze tím prvním. Rozdíl je v rychlosti a v počtu zastávek. Rychlejší -...

Tak se opět hlásím z dalekých cest, a aby to nebylo pořád tak monotónní, tak tentokrát jsem zavítal ještě o kousek dál, než do Koreje. Protože máme u nás ty svátky, tak jsem si jen tak odskočil na pár dní od plotny do země vycházejícího slunce (i když jsem ho tu zatím viděl jenom zapadat). I přes různé skeptické narážky na svítící ryby a jiné živočichy (včetně lidí), jsem se nedal odradit a v pondělí večer jsem už nasedal do letadla směr Seoul. K cestě takové mám pár tipů. Nekupujte lokální letenky po Asii u nás nebo na nějakém větším serveru. Rovnou jděte na server aerolinek a dostanete letenku většinou o třetinu a laciněji. Let do Seoulu jsem v klidu prospal a nebýt závanu snídaně, tak jsem se probudil až v Seoulu. Protože jsem měl letenku na spoj aerolinek ANA, tak mne čekal úkol přesunout se na druhý terminál v opravdu limitním čase. Nebyl by to problém, kdyby mi v hlavě nepřeskočily dvě čísla a já místo Gate 118 běžel ke Gatu 108. Kde nikdo nebyl, a na transfer desku mi řekli...

Dnešek byl den bez golfu. Naše těla dostala šanci se nadechnout před další hrou. Využili jsme tento den na již tradiční obhlídku starých známých míst. Nemám teď na mysli četníky - ty nás teprve čekají:-) Naše cesta vedla opačným směrem. Cíl naší cesty bylo Monte-Carlo - místo s nejnižší daní z příjmu a s nejvyšším počtem luxusních aut na metr čtvereční (i když Praha se tomu už hodně přibližuje:-)) Ze Sainte-Maxime se do Monte-Carla dá dostal několika způsoby. Už nějakou dobu se chystám vydat vlakem, který jezdí ze Saint Raphael, což je kousek od Sainte-Maxime. Jezdí zde TGV Cote-de-Azure. Nejezdí sice tak rychle, jako ve vnitrozemí, ale celá trať do Monte-Carla lemuje pobřeží. Takže cestou se můžete kochat krásným výhledem na krásná zákoutí. Letos nás jelo více a tak jsme se rozhodli pro cestu autem. Takže vlak uskutečním někdy příště.

Včera se tady rozvinula diskuze na téma vstávání. Každý den vstáváme kolem pul osmé. To je relativně brzy i na vstávání do práce (omlouvám se všem zaměstnancům ČKD Praha, ale je to brzy:-)). Takto brzy tady ale vstáváme ze dvou důvodů. Jeden z nich je, že dovolená je krátká a je škoda prospat veškerý čas. A druhý důvod je návštěva zdejší pekárny v přístavu. Pekárna je přímo na promenádě v Sainte-Maxime. Musím říct, že je to neopakovatelný pocit, když ráno kolem té osmé hodiny jdete po přístavu a pozorujete, jak vychází slunce, které dělá dlouhé stíny. Přes zátoku pozorujete St. Tropez a v přístavu se pohupují lodě všech velikostí. Od malých rybářských loděk až po velké jachty, které tu čekají na své majitele, kteří se tu ukážou se začínající sezonou. Po promenádě chodí místní, kteří si nesou v podpaží bagetu na snídani a vychutnávají si ranní pohodu, kdy tu krom nás golfových nadšenců, nejsou žádní turisti.

Ani se mi nechce věřit, že je to rok, co jsem psal poslední řádky z Provence. Tento rok utekl tak rychle, že mi připadá, jako bych tu byl před měsícem. Tady dole na jihu je stále vše při starém, takže mi to opravdu připadá, že to není rok, co tu člověk byl minule. Vše při starém tu zase tak úplně není. Tento rok je slavnostní v tom, že frantíci konečně po třech letech dokončili přijezdovou silnici od dálníce k Sainte-Maxime. Trvalo jim to docela dlouho - skoro stejně jako u nás, ale narozdíl od našich silnic tato vydrží déle, než do příští zimy a stála předpokládám tak polovičku toho, co by stála u nás. Inu jiný kraj, jiný mrav.