Lost in Translation:-)

Tak se opět hlásím z dalekých cest, a aby to nebylo pořád tak monotónní, tak tentokrát jsem zavítal ještě o kousek dál, než do Koreje. Protože máme u nás ty svátky, tak jsem si jen tak odskočil na pár dní od plotny do země vycházejícího slunce (i když jsem ho tu zatím viděl jenom zapadat). I přes různé skeptické narážky na svítící ryby a jiné živočichy (včetně lidí), jsem se nedal odradit a v pondělí večer jsem už nasedal do letadla směr Seoul.

K cestě takové mám pár tipů. Nekupujte lokální letenky po Asii u nás nebo na nějakém větším serveru. Rovnou jděte na server aerolinek a dostanete letenku většinou o třetinu a laciněji. Let do Seoulu jsem v klidu prospal a nebýt závanu snídaně, tak jsem se probudil až v Seoulu. Protože jsem měl letenku na spoj aerolinek ANA, tak mne čekal úkol přesunout se na druhý terminál v opravdu limitním čase. Nebyl by to problém, kdyby mi v hlavě nepřeskočily dvě čísla a já místo Gate 118 běžel ke Gatu 108. Kde nikdo nebyl, a na transfer desku mi řekli, že až tak 50 minut před odletem. Tak si mezitím dávám rychlý oběd (velmi dobrá california roll a udon polevka), abych se podruhé vydal na gate 108, který byl na úplném konci terminálu (cca 500 m). Když jsem tam dorazil a zjistil, že odtud letí další spoj až pozdní odpoledne a dokonce ani ne to Tokia, tak jsem si říkal, že asi nejsem úplně na správném místě, což potvrdil monitor s odlety, kde jsem zjistil můj v hlavě vytvořený omyl v čísle gatu. Nastal opět běh po jezdícím chodníku ke správnému východu. Vše dopadlo, jak mělo a já relativně v pohodě stihnul letadlo.



Let s ANA probíhal relativně v klidu, než se pilot těsně před přistáním prolétnout hodně silnou frontou nízké oblačnosti. To by nebyl ani takový problém, kdyby během tohoto průletu nebyly opravdu silné turbulence. Letěl jsem už relativně mnohokrát, ale takto to s letadlem ještě neházelo. Za chvilku letadlo ztichlo. Při další turbulenci, kdy nás to hodilo o pěkný kousek stranou, vykřikla vedle mne přes uličku sedící Korejka. Ihned se ozvalo hlášení, že prolétáme trochu silnější turbulencí a že to nemůže ohrozit bezpečnost letadla. Musím říct, že nejenom mne toto hlášení moc neuklidnilo. A když těsně před přistáním proběhlo hlášení, že jdeme na přistání a že si máme sami zkontrolovat pásy a skřínky, protože letušky musí kvůli turbulencím taky sedět připoutaný, tak jsem najednou měl studeny pot na rukou a vedle mne sedící Francouzska japonského původu se na mne podívala a bylo vidět, že by nejraději byla už na zemi. Pilot ale zvládl přistání v pohodě, ale když jsem z letiště viděl, čím jsme to proletěli, tak jsem byl velice rád, že už jsem nohama na pevné půdě (která se tady občas tedy taky hýbe:-))

Na letišti jsem začal cítit to, před čím jsem byl varován - velké dusno a horko. To je tady v tomto období opravdu velké a s velkou vlhkosti se člověk musí připravit na věčně zalepené tělo. Na letišti jsem si šel prohodit Japan Rail Pass voucher za reálny Japan Rail Pass (více o něm v jednom z následujících příspěvků). Slečna mi rovnou udělala zdarma místenku na N.EX (Narita Airpot Express do Tokia), který měl odjíždět za 15 minut. Jsem říkal, že si ještě potřebuji vyřídit jízdenku na metro a vybrat hotovost. Tak říkala, ať se pak stavím pro novou místenku na další vlak, protože musím zpátky do odletové haly a že to nestihnu. Hmmmm, stihnul i s nákupem něčeho k pití:-) Oni všeobecně Japonci jsou takový pomalejší. Pravda, všechno dělají důkladně a podle předpisů, ale strašně pomalu. Tedy alespoň z pohledu našince. N.EX vás odveze na hodinu do centra Tokia. Výhoda JRP je, že ho můžete použít na širokou síť železnic JR Rail v Tokiu (taková S-Bahn). Během dalších asi 15 minut jsem byl na hotelu. Musím říct, že jezdit ve špičce v Tokiu vyžaduje trochu více nervů, protože je všude hodně, ale opravdu hodně lidí. Občas je problém se dostat do vagonu.

Hotel se nachází v části města Akihabara (stačí zadat do Google Maps Akihabara, Tokio). Zatím jsem měl jenom pár hodin na procházku po okolí. V porovnání s Koreou, kde jsem byl již několikrát, tak obě země jsou si hodně podobné. Trochu rozdíl v lidech. Japonci mi přijdou víc vážný. Méně se usmívají a všichni hrají pořád videohry. Každý druhý má PSP (či jak se tomu dneska říká - takový to Nu Pogodi pro současnou mládež). Vůbec, co se hraní týče, tak kolem stanice Akihabara je docela hodně heren, kde před každou stojí nezletilé slečny, oblečené stejně, jako ty figurky z videoher a lákají kolemjdoucí dovnitř. Musím říct, že to působí divně (a pro rejpalce - ano, jsou to herny a nejsou ty domy s červenou lucernou:-))

Co se jídla týče, tak to se od Koreje (od té jižní - v severní se o jídle diskutuje akorát tak v anarchistických kroužcích) lyší hlavně v tom, že se tu jí víc sushi a pak hodně tempura, udon, zaru soba (pohankové nudle) a trošku více smaženého. Zatím jsem okusil sushi. Dá se tu jíst relativně hodně levně. Důležitý je nechodit do drahých restaurací, které jsou, stejně jako v Koreji, většinou lákadlem na cizince a jídlo v ním stoji většinou za prd. Ideální jsou menší restaurace. Pak je tu samozřejmě nepřeberné množství 24/7 prodejen (7Eleven, Family Mart atd.), kde najdete všechny možné dobroty včetně čerstvého sushi (set o 8 ks nigiri sushi stoji cca 480 Yenu, což je necelých sto korun našich). A kvalita takového setu z večerky - na úrovni těch drahých restaurací u nás.

Tak koukám, že jsem se na úvod trochu rozepsal. Zítra se chystám do Kyota (původní hlavní město Japonska) a hlavně na svou první jízdu Shinkansenem. Ano, opravdu na to se těším asi nejvíc:-)

A na závěr - Rychle a zběsile: Tokijská jízda